Mgr. Pavla Frňková - lektorka kurzů a terapeutka

Nenávidíte svého muže (či ženu)?

Nenávidíte svého muže (či ženu)? -

Cristine Carter

Mnoho lidí ke svým partnerům necítí lásku, ale nenávist. Mám takovou teorii, která to vysvětluje - očekávají od svých partnerů příliš mnoho.

Kdybych se zeptala své babičky, jestli byl její manžel jejím nejlepším přítelem, milencem, partnerem při výchově dětí a dokázal ji zaopatřit – byl člověk, díky kterému se cítila emočně naplněná, pomáhal jí a byl středem jejího sociálního vesmíru – asi by se srdce zasmála.

Svého muže milovala, dokud nezemřel, a stále ho miluje natolik, že o něm mluví se slzami v očích, 30 let po jeho smrti. Ale děda nebyl její nejlepší přítel (byla to její kamarka Beulah). Nespoléhala se na něj při výchově dětí a nepomáhal jí s domácími pracemi (časy se změnily), stejně tak jako nečekala, že porozumí jejím pocitům. Co se týče svého pocitu štěstí a naplnění, spoléhala sama na sebe, a popravdě, ani tady neměla příliš velká očekávání.

Ale řekla by vám, že měla úžasné manželství. Když jsem se jí zeptala, jestli prožila šťastný život (je jí 104 let), zasmála se absurditě mého dotazu. Očividně prožila.

A přesto, stejně jako mnoho mých vrstevníků, bych s ní neměnila, ani bych nechtěla její manželství. Dnes od svých protějšků očekáváme, že nám budou partnery ve všech oblastech našeho života. Očekáváme od nich, že s námi budou vychovávat děti, pomohou nám s domácími pracemi, a finančně zajistí naši domácnost. Pokud nás nepovažují za svou spřízněnou duši, svého důvěrníka a milence, říkáme si, že je něco špatně.

Páry, stejně jako jednotlivci, jsou v dnešní době mnohem více izolovány od vnějších zdrojů podpory, než tomu bývalo dřív, a tak se partneři stávají hlavním zdrojem našeho emočního (a pro některé i duchovního) uspokojení. Pokud nejsme šťastní, je jednoduché (a v naší generaci běžné) z toho obvinit svého partnera.  

Můžeme tu najít „očekávací paradox“: Požadavky na naše vztahy jsou natolik vysoké (stejně jako naše očekávání), že je pravděpodobnější, že budeme ze svých partnerů zklamaní, když nám neposkytnou, co potřebujeme, než že budeme vděční, když to dostaneme.

Moje babička toho od svého muže moc nečekala – pouze, že ji finančně zajistí a že jí bude věrný. Můj dědeček tato očekávání naplnil a jako bonus spolu sdíleli lásku k tanci, bohatý společenský život s přáteli a oslavami, a radost z vychovávání dětí a vnoučat.

Moje babička byla tolik spokojená ne kvůli tomu, co ve svém manželovi měla, ale díky tomu, že neměla vysoká očekávání. Toto poznání je pro naši generaci ironické a zároveň poučné.

Vezměte si studii, kterou dělal profesor Dan Ariely z Duke univezity, autor knihy Předvídatelně iracionální. Účastníci výzkumu ochutnali dva druhy piva, první byl Budweiser, druhý byl Budweiser s balzamikovým octem.

Většině lidí chutnalo více pivo s přidaným balsamikem – pokud jim ovšem nebylo řečeno, co pijí. Pokud jim to bylo řečeno před ochutnávkou, přišlo jim odporné.

Ariely z toho vyvodil závěr, že pokud lidé něco pokládají za nechutné, budou to vnímat negativně, i kdyby se jim to jinak líbilo. A obráceně.

Jinými slovy: Naše očekávání hluboce ovlivňují naše vnímání, a tudíž i naše rozhodování, zkušenosti, úsudky, a také to, jak se cítíme.

„Pomozte mi! Nenávidím svého manžela!“ napsala nedávno čtenářka spisovatelce Iris Krasnow, autorce knihy Tajný život manželek. Čtenářka Cindy z Dallasu jí napsala: „...tato nenávist, kterou cítím, ve mně začíná bobtnat a říkám si, jestli to není znamení, že si k sobě mohu najít někoho lepšího. Každý den mě dráždí maličkosti: Můj muž příliš hlasitě žvýká. Nesnáším jeho otce. Nenávidím monotónnost našeho života. To přece nemůže být láska!“

Krasnow upřesňuje, že tento nenáviděný manžel není žádný záletník ani k smrti unavený táta. Není gambler ani svou ženu fyzicky či slovně nenapadá. Je vroucí, pomáhá s dětmi a vydělává pěkné peníze. Cindy z Dallasu to popisuje: „Moje nenávist pramení z pocitu, že přicházím o něco lepšího.“

Aha. Naše generace má pocit, že se může mít lépe než generace našich rodičů. A víc než to, máme pocit, že máme právo na lepší život, že si to zasloužíme. Očekáváme neomezený výběr bot, aut, marmelády v obchodech… a partnerů.

Výzkum Barryho Schwartze ukazuje, že toto očekávání neomezeného výběru snižuje náš pocit štěstí ze dvou důvodů. Zaprvé, větší výběr nás ve skutečnosti neučiní šťastnějšími – pouze díky němu toužíme po tom, co jsme si nevybrali. Čím větší je výběr, tím spíše nebudeme s naším výběrem spokojení, protože vidíme, o co všechno jsme přišli.

A zadruhé, pokud přes partnerovo rameno pořád vyhlížíme lepší partii, nedíváme se mu do očí. A cítit vděčnost vůči svým partnerům je klíčem ke spokojenému manželství. Ale pokud máme pocit, že si zasloužíme něco lepšího, tak nejspíš nebudeme cítit vděčnost za to, co máme. A navíc, když máme pocit, že si můžeme najít někoho lepšího, nebudeme do vztahu investovat maximum.

Množství nabídek v naší společnosti – reklamy, média, která nás (poměrně úspěšně) vedou k pocitu, že nemůžeme být spokojení, dokud nezískáme další věc, si na našich vztazích vybírá daň.

Samozřejmě, že si můžete najít někoho jiného. To můžete vždycky. Ale ta správná otázka zní, jestli dokážete být šťastní s tím, s kým doopravdy jste.

Toto všechno mě vede k řadě otázek: Kolik toho doopravdy můžeme očekávat od svých partnerů a přitom být šťastní? Jak se můžeme naučit vzdát nereálných očekávání? Když víme, že očekávání mohou vést k rýpání, pohrdání a kritice, které naše vztahy ničí, jak můžeme konstruktivně reagovat, když naše očekávání nejsou naplněna?

Tento článek byl původně publikován v Greater Good, online magazínu Greater Good Science Centra Univerzity v Berkley. Originál naleznete zde


Komentáře

  • OdpovědětPavlaS04. Března 2017

    Velmi moudrý článek. Děkuji.