Láska, úcta a vděčnost

Jess Alberts a Angela Trethewey přišly na to, že úspěšnost vztahu nezávisí jen na tom, jak si partneři rozdělí domácí práce, ale také na tom, jak vyjadřují vděčnost za práci toho druhého.

Otázka: Jste vděčný za to, o co se vaše partnerka stará v domácnosti?

On: No, asi ano.

Otázka: A jak to dáváte najevo?

On: Ona to prostě ví.

(ze skupinového rozhovoru vedeného autorkami.)

Rozdělení domácích prací je jedním z nejčastějších zdrojů konfliktů v partnerských vztazích. Jak zjistili vědci Philip a Carolyn Cowan, kteří se zabývají problematikou vztahů, když partneři cítí, že rozdělení práce (kombinace domácích prací a placeného zaměstnání) není spravedlivé, jsou v manželství více nespokojení, a je pravděpodobnější, že si myslí, že by jim bylo lépe rozvedeným, než ostatní. Ale ani rovnoměrné rozdělení prací negarantuje spokojenost se vztahem.

Socioložka Arlie Hochschild s kolegy zastává názor, že spokojený vztah nezáleží jen na tom, jak si partneři rozdělí práci, ale také jak vyjadřují vděčnost za přispění druhého.

Toto platí jak stejně tak pro domácnosti, kde vydělává peníze jeden z partnerů, jako pro ty, kde vydělávají oba. Když děláte domácí práce – od vaření přes praní až po dělání domácích úkolů s dětmi – tak to můžete vnímat jako značnou zátěž a zároveň jako dárek pro vašeho partnera. Takže když necítíte, že by vám za to byl parter vděčný, zvlášť pokud děláte většinu domácích prací, tak to umocní pocit nespravedlnosti a nespokojenosti, a vaši situaci to ještě zhorší.

V našem výzkumu jsme tuto teorii ověřovaly – tj. to, klíčem ke spokojenému a dlouhotrvajícímu vztahu je nejen rozdělení prací, ale také vyjadřování vděčnosti. Pomocí skupinových i individuálních rozhovorů a dotazníků jsme dokázaly, že vděčnost není jen způsobem, jak zmírnit negativní vliv nerovnoměrného rozdělení prací. Spíše se dá říci, že na prvním místě jenedostatek vděčnosti důvodem, proč je práce rozdělena nerovnoměrně.

Naštěstí jsme prostřednictvím výzkumu zjistily, jak mohou partneři rozpoznat různé důvody nerovnoměrného rozdělení prací a dosáhnout jejich spravedlivějšího rozdělení, což ve vztazích vede k většímu pocitu spravedlnosti, spokojenosti a vděčnosti.

Jak to, že to nevidí?

Ona: Doma to vypadá hrozně! Proč nedáváš prádlo do pračky, nádobí do myčky nebo proč aspoň nevyneseš koš, když už je přeplněný?

On: Já si toho nevšimnul.

Zjistily jsme, že vzorec této konverzace se opakuje víceméně u všech našich účastníků – buď jsou stěžovateli, nebo těmi, na které je stěžováno. Ti, co si stěžují, nedůvěřivě říkají: „Jak to může nevidět?“ Jejich partneři přísahají, že si nepořádku opravdu nevšimli a že nechápou, proč jsou jejich partneři tak vytočení. A co je pro stěžovatele horší, nejen, že si jejich partneři nevšimnou špinavých oken, hromad špinavého prádla nebo přetékajícího koše na odpadky, ale také si nevšimnou, že se o tyto věci někdo stará.

I když pohlaví do značné míry určuje, kdo bude dělat domácí práce (tradičně se připisují 2/3 domácích prací ženám, nepočítaje v to péči o děti), není úplně jasné, proč tuto zodpovědnost ženy přijímají i v případech, kdy tvoří jejich příjem 50% či více rodinného rozpočtu.

Náš výzkum naznačuje, že jedním z rozhodujících faktorů ohledně toho, kdo bude vykonávat určitou domácí práci, je „práh reaktivity“, který popisuje velikost nepořádku potřebnou k vyburcování daného člověka provedení určité práce. Ti, u nichž je práh reaktivity pro určitý druh úkonů nízký, jsou motivováni k provedení práce dříve než ti, kteří jej mají vysoký.

Je zajímavé, že tato teorie se opírá o studii vztahů a rozdělení práce u mravenců a včel. Entomoložka Jennifer Fewell objevila, že určité včely vždycky reagují, pokud množství medu v úlu klesne pod určitou hranici. Navíc objevila, že jejich aktivita zmenšuje pravděpodobnost, že jiné včely s vyšší tolerancí budou v podobné situaci aktivní v budoucnosti.

Stejnou dynamiku jsme vypozorovaly u lidí. Například Joaninu partnerovi Tedovi je nepříjemné, pokud odpadky sahají po okraj koše, kdežto jí nevadí, dokud se z přeplněného koše nesypou na zem. Ted je tedy nucen vynést koš dříve než Joan. Pokud je rozdíl mezi jejich prahem reaktivity velký, Joan nebude nikdy vynášet koš, protože Ted to vždycky udělá dřív, než jí odpadky začnou vadit. Možná dokonce před tím, než si všimne, že koš je trochu plný.

Navíc, pokud dělá jeden z partnerů nějakou činnost dobře, zvyšuje to pravděpodobnost, že ji bude příště dělat znovu, stejně jako pokažení nějaké práce (nebo nedostatek příležitosti ji udělat) snižuje pravděpodobnost, že ji bude vykonávat v budoucnosti. A navíc se ti, kteří práci dělají často, stanou brzy rádoby experty na tento druh práce. Všechny tyto poznatky dohromady vysvětlují, jak může jeden z partnerů skončit zavalený domácími pracemi.

Vezměme si Cristinu a Stephena: Cristina začala prát, protože má nižší práh reaktivity vůči hromadám špinavého oblečení, ale po několika opakováních se stala expertem na praní a nakonec začali oba se Stephenem vnímat tento úkol jako „její“.

Partneři mohou mít rozdílné prahy reaktivity pro mnoho (nebo dokonce většinu) úkolů. Pokud je práh reaktivity jednoho partnera ve většině případů nižší než toho druhého, potom bude velkou část domácích prací plnit on. Tuto nerovnováhu možná zvládne tolerovat, pokud jeho partner tuto práci navíc ocení, ale velmi často je brána jako samozřejmost.

Proč není vděčná?

Ona: Spolubydlící z minulého roku byla hrozná. Nikdy mi za nic nepoděkovala, nikdy neuklízela – bylo to strašné. No, už bych s ní nebydlela.

Teorie Arlie Hochschildové „ekonomie vděčnosti“ vysvětluje, proč nejsou ti, kteří toho dělají méně, vděční za partnerovu snahu, a proč se nesnaží přispět stejnou měrou. Hochschildová uvádí, že ve vztazích si lidé navzájem nabízejí „dárky“, tj. něco navíc, co se od nich neočekává. Ale pokud je praní(nebo vynášení odpadků, mytí nádobí atd.) vnímáno jako „vaše“, potom vám za něj váš partner nejspíš nebude vděčný. Koneckonců, děláte jen to, co máte, v čem jste „o tolik lepší“. Může také argumentovat tím, že neudělaná práce vadí vám, a tak ji neděláte pro něj, ale sami pro sebe. A tudíž pravděpodobně nebude cítit vděčnost – protože práci nevnímá jako něco, co děláte pro něj.

V domácnostech tedy většinou vznikne následující model: člověk s nižším prahem reaktivity udělá činnost dříve než ten druhý, práce je označena jako „jeho“, partner se za vykonávání práce necítí zodpovědný – a není vděčný, protože je to práce toho druhého… což snižuje pravděpodobnost, že bude práci dělat někdy v budoucnosti.

Co je důležité, vděčnost může tuto dynamiku rozdělování práce mezi partnery změnit. Vyjádření vděčnosti připomíná člověku, který práci nedělá, že rozdělení prací není spravedlivé, a že je to vlastně dárek od jeho partnera. A protože se lidé, kteří dostanou dárek, většinou cítí zavázáni to oplatit, tento vhled může vést k tomu, že méně pracující partner nabízí své vlastní dárky jako přispění do chodu domácnosti. Navíc se více pracující partnerbude pravděpodobně cítit méně frustrovaný a naštvaný, pokud je jeho práce uznána a oceněna.

Ekonomie vděčnosti tedy pomáhá vysvětlit, že se manželé cítí v manželství nejspokojenější, když cítí, že se jejich partneři nejen spravedlivě dělí o práci, ale také když vnímají domácí práce jako dárek navíc.

Oceňování darů

Jak tedy mohou partneři kultivovat vděčnost, kompenzovat rozdílné prahy reaktivity na nepořádek, a tedy i vytvářet spravedlivější rozdělení domácích prací - a větší spokojenost se svými vztahy?

Částečně tím, že si zkrátka dané skutečnosti budou vědomi. Jakmile jednou pochopí, že jejich partner v určitém smyslu opravdu „nevidí“ špinavé nádobí, kupy prádla a přetékající koš, tak budou méně naštvaní a mohou si o tomto tématu promluvit klidněji a bez obviňování – což umožní jejich partnerům nepřejít do defenzivy.

Obecně je lepší problémy předvídat. Ti, co mají tendenci brát práce na sebe, by se měli vyhnout opakování práce, u které nechtějí, aby se stala „jejich“, zvláště pokud teprve začínají s partnerem bydlet. Jinými slovy, když se k partnerovi nastěhujete, buďte opatrní, abyste nedělali každý večer večeři – aby se od vás neočekávalo, že už to tak bude napořád. Chce to, abyste se ze začátku oba střídali, aby byla práce „vás obou“.

Ti, kteří pracují více, by také měli dát vědět svým partnerům, kdy je potřeba činnost udělat, raději než čekat, až i jejich partner dospěje k prahu reaktivity, a pak mu vyčítat laxnost. Také, i když nemusí být partnerova práce podle našich představ, je důležité ji ocenit – raději než kritizovat, že není udělaná dobře nebo včas – což zvýší pravděpodobnost opakování.

Také pomáhá, když ti, co pracují méně, porozumí tomu, že jejich partnerům vadí nepořádek více než jim, a vymyslí způsob, jakým rozdíl v prazích reaktivity kompenzovat, například udělat práci dřív, než by to potřebovali oni. Každý z partnerů se může starat o určité práce podle dohodnutého rozvrhu – například vynášet odpadky každé pondělí a čtvrtek, ať už si myslí, že je to potřeba, nebo ne.

Konečně, partnerům může pomoci si sepsat seznam svých prací a na týden či měsíc si je s partnerem vyměnit, aby lépe pochopili, co všechno ten druhý dělá. Mohou zjistit, že je toho daleko víc, než si mysleli. Když byl Jessin manžel Jim dva týdny o berlích, zjistila, že zatímco ona byla zvyklá dělat rutinní práce v domácnosti, on se starával o „špinavé“ práce, které nechtěla dělat ona. A tak začala vnímat rozdělení prací jako mnohem spravedlivější.

Začít být vděčný může být náročné. Ale porozumění roli vděčnosti při rozdělení domácích prací může pomoci více pracujícím partnerům starat se o méně úkolů, aby tyto práce nebyly vnímány jako „jejich“. Porozumění ekonomii vděčnosti také může pomoci jejich protějškům více oceňovat jejich práci – pochopit, že jejich práce je vlastně dárek, zabalený do čistého prádla a vysátých koberců. Možná jim nepořádek nevadí tak brzy jako jejich partnerům, ale nakonec by jim vadit začal, a museli by jej uklidit sami. A tak jejich partneři vlastně dělají práci za ně oba. Pokud manželé zkusí uskutečnit některé z výše zmíněných kroků, aby srovnali poměr vykonávaných prací, tak pravděpodobně začnou oceňovat to, co pro ně ten druhý dělá.

Tyto postupy nejspíš úplně nezamezí konfliktům ohledně domácích prací. Ale věříme, že mohou snížit jejich frekvenci a zvýšit počet projevů vděčnosti mezi partnery, a zlepšit jejich celkový pocit ze společného vztahu. A co je nejdůležitější, mohou manželům pomoci vyhnout se braní toho druhého jako samozřejmosti, a začít cenit si vzájemných darů – malých i velkých. 

Tento článek byl původně publikován v Greater Good, online magazínu Greater Good Science Centra Univerzity v Berkley. Originál naleznete zde.