Mgr. Pavla Frňková - lektorka kurzů a terapeutka

Jak příběhy mění náš mozek

Jak příběhy mění náš mozek -

PAUL J. ZAK

Výzkum Paula Zaka odkrývá, jak příběhy mění náš mozek, sbližují neznámé lidi, a jak se díky nim stáváme empatičtějšími a štědřejšími.

„Ben umírá.“ Tuto větu říká Benův otec do kamery, zatímco na pozadí je vidět hrající si Ben. Benovi jsou dva roky a neví, že kvůli nádoru na mozku mu zbývá jen pár měsíců života.

Benův otec vypráví o tom, jak je těžké být při kontaktu s Benem veselý, protože on ví, co přijde. Ale na konci se rozhodne najít sílu, aby mohl být s Benem opravdu šťastný (kvůli Benovi), až do jeho posledního dechu.

Takovýto příběh zaujme každého. Nevinný, kterého potká nespravedlnost, a ochránce, který se to snaží napravit, ale může to udělat jen tak, že najde odvahu změnit se a stát se lepším člověkem.

Nedávný výzkum popisuje tuto „cestu hrdiny“ jako základ více než poloviny hollywoodských filmů, stejně jako mnoha knih, ať už beletrie či literatury faktu. A, když se podíváte, tak uvidíte, že tuto strukturu mají i nejpopulárnější TED talky.

Proč nás příběhy tolik přitahují?

V naší laboratoři jsme se několik let snažili přijít na to, proč nás mohou příběhy rozplakat, vést k přehodnocení našich hodnot, názorů či chování, a dokonce nás inspirovat – tj. jak příběhy mění náš mozek, často k lepšímu. A zde jsou výsledky naší práce.

Proč náš mozek miluje příběhy

Prvním důvodem je to, že pro nás jako sociální bytosti, které často přichází do styku s neznámými lidmi, mohou být příběhy důležitým způsobem předávání informací od jednoho člověka k druhému. Příběhy, které jsou osobní a mají emoční nádech, zaujmou mozek více, a tak si je lépe pamatujeme, na rozdíl od pouhých faktů.

Můžete to vnímat jako „efekt dopravní nehody“. Když jedete kolem ní, tak ve skutečnosti
nechcete vidět zraněné lidi, ale stejně si ji prohlížíte. Mozek vám říká, že byste se mohli dozvědět něco cenného, protože nehodu většina z nás příliš často nevidí, ale týká se aktivity, které se každodenně účastníme. A tak se za nehodou otočíme.

Abychom zjistili, co se v takovéto situaci děje v mozku, tak jsme podrobně studovali, jaké změny v mozku vyvolá „Benův příběh“. Využili jsme to k tomu, abychom vytvořili prognostický model, který vysvětluje, proč se po zhlédnutí videa rozhodne polovina diváků přispět nadaci pro děti s rakovinou. Chceme přijít na to, proč někteří lidé na příběh reagují a jiní ne, a jak vytvořit příběh, který dokáže zaujmout.

Objevili jsme, že působivý příběhdva hlavní rysy. Zaprvé musí upoutat naši pozornost. Zadruhé, dokáže nás „vtáhnout“ do světa hlavních postav.

Co dělá příběh zajímavým?

Každý hollywoodský scénárista vám řekne, že pozornost je nedostatkovým zbožím. Filmy, seriály a knihy v sobě vždycky mají něco přitažlivého, co vás přiměje otočit stranu, nepřepínat program při reklamách, nebo zůstat v sedadle divadla.

Vědci přirovnávají pozornost k reflektoru. Můžeme ho zaměřit jen na určité malé místo. Pokud toto místo nevypadá zajímavě, tak na něm nevydrží.

Získání něčí pozornosti je opravdu cenné, takže tyto chvíle musíme náležitě využít. Pokud jedete po dálnici a zároveň telefonujete nebo posloucháte hudbu, tak reflektor vaší pozornosti není jasně zaměřen, a tak můžete přijímat více informací najednou. Můžete to dělat, dokud řidič auta před vámi nedupne na brzdy a vy musíte svou pozornost zaměřit plně na řízení, abyste se vyhnuli nehodě.

Z hlediska odvíjení příběhu je způsob, jak udržet pozornost publika, postupné stupňování napětí. U Benova příběhu tomu tak je. Jak bude Benův otec schopný užít si poslední týdny Benova života? Které vnitřní zdroje využije k tomu, aby byl silný a byl oporou svému umírajícímu synovi?

Příběh nás zajímá, protože intuitivně chápeme, že nás také mohou potkat těžké úkoly a potřebujeme se naučit, jak dospět k hlubokému odhodlání. Delší zaměření pozornosti vyvolá v našem mozku známky aktivace – zrychlí se náš dech i tep, jsou uvolněny stresové hormony a soustředíme se.

Pokud příběh zaujal naši pozornost na dostatečně dlouhou dobu, můžeme začít emočně rezonovat s jeho postavami. Naratologové nazývají tento jev „vtažením“ a díky němu se vám zpotí ruce, když se James Bond pere se zlosynem na střeše jedoucího vlaku.

Vtažení do děje je mistrovským dílem nervové soustavy. Díváme se na blikající obrázky, o kterých víme, že jsou vymyšlené, ale evolučně starší část našeho mozku stimuluje vznik emocí, odhadujeme, jak se James Bond musí cítit. A začneme tyto pocity cítit také.

Příběhy nás sbližují

Vzbuzování emocí je základem empatie a pro sociální bytosti, kterými jsou lidé, je obzvlášť významné, protože nám umožňuje rychle rozpoznat, jestli jsou lidé kolem nás zlostní či milí, nebezpeční či důvěryhodní, přátelští či nepřátelští.

Takováto funkce nervové soustavy nás udržuje v bezpečí, ale také nám umožňuje rychle navazovat vztahy s větším množstvím zástupců našeho živočišného druhu, než je tomu u ostatních živočichů. Schopnost rychlého navazování vztahů umožňuje lidem činnosti, které vyžadují složité formy spolupráce, jako například stavba obrovských mostů nebo vyslání lidí do vesmíru. Díky poznávání příběhů druhých lidí (odkud pochází, co dělají a jaké máme společné známé) jsme schopní sblížit se s neznámými lidmi.

Přišli jsme na to, že hormon zodpovědný za empatiivtažení do děje je oxytocin. V naší laboratoři probíhal výzkum chování spojeného s oxytocinem a bylo dokázáno, že pokud mozek produkuje oxytocin, lidé jsou spolehlivější, štědřejší, chtějí pomáhat a mají větší soucit s ostatními. Oxytocinu jsem dal přezdívku „molekula morálky“, jiní ho nazývají hormonem lásky. Víme, že oxytocin nás činí vnímavějšími vůči tomu, co dělají druzí lidé. V mnoha případech nás to může přimět k tomu, že ostatním pomůžeme, hlavně pokud to vypadá, že druzí naši pomoc potřebují.

Když se lidé v laboratoři dívají na Benův příběh (a zaujme jejich pozornost a zároveň vyplaví oxytocin), téměř každý se rozhodne věnovat část své odměny za účast na experimentu charitě. Udělají to, i když nemusí.

Je to překvapující zjištění, protože peníze dostávají jako kompenzaci za hodinu svého času a dvě odebrání krve, které nám umožňují měřit chemické změny v jejich nervové soustavě.

Jak se díky příběhům učíme

Ale ukazuje se, že ne všechny příběhy nás dokáží zaujmout a vtáhnout do světa svých postav.

Abychom přišli na to, proč, udělali jsme další experiment s videem, který zachycoval Bena a jeho otce v zoo. Měl bych říci, že Ben byl opravdu chlapec s rakovinou (již zemřel), a otec na videu byl opravdu jeho otcem. Na videu ze zoologické není ani zmínka o rakovině nebo smrti, ale Ben je holohlavý a otec mu říká „zázračný chlapec“. Tento příběh negraduje tak, jako ten předchozí. Ben s tátou se dívají ha žirafu, Ben utíká dopředu, aby se podíval na zebru a jeho táta se ho snaží dohnat. Nevíme, proč se na ně díváme, a nejsme si jistí, co se máme dozvědět či naučit.

Lidé, kteří se dívali na toto video, o něj v polovině ztratili zájem. To znamená, že se jejich pozornost přesunula od videa k tomu, že si začali prohlížet pokoj nebo mysleli na to, co mají po skončení experimentu nakoupit. Známky jejich fyziologické aktivace poklesly a nevypadalo to, že by byli vtažení do děje. Tito lidé také moc nenabízeli, že přispějí charitě. 

Tyto poznatky potvrzují názory naratologů, je existuje nějaká univerzální struktura příběhu, který považujeme za zajímavý. Tito vědci říkají, že každý poutavý příběh má svou skladbu, které říkají dramatická zápletka. Začíná něčím novým a překvapujícím, potom vzrůstá napětí spolu s překážkami, které musí postavy překonat (často kvůli nějakému selhání či krizi z minulosti), a potom směřuje k vyvrcholení, kde musí postavy nahlédnout hluboko do svého nitra, aby mohly krizi překonat, a jakmile se dokáží změnit, příběh se sám uzavře.

Je zde také druhý důvod pro to, že se ohlížíme za dopravními nehodami. Možná ti, co nehodu přežili, udělali něco, co jim zachránilo život. Nebo možná řidič udělal chybu, která vyústila ve zranění či smrt. Tyto informace se potřebujeme dozvědět.

Jak nás příběhy sbližují s neznámými lidmi

Zabývali jsme se také tím, proč nás příběhy dokáží motivovat, abychom, podobně jako jejich postavy, nahlíželi do svého nitra a snažili se být lepšími lidmi.

Ti, kteří po zhlédnutí videa s Benem přispěli charitě, byli empatičtější vůči ostatním a také byli šťastnější než ti, kteří nepřispěli. To znamená, že existuje určitý cyklus mravního jednání – nejprve nás ostatní emočně zaujmou, což náš vede k tomu, že jim pomůžeme, a díky tomu se staneme šťastnějšími. Mnoho filozofických a náboženských tradic nabádá k pomáhání neznámým lidem, a náš výzkum vysvětluje, proč nás tyto tradice pořád ovlivňují – rezonují s fungováním našeho mozku, který vnímá sociální interakce jako uspokojující.

Záleží také na formě, kterou je příběh vyprávěn. Naratolog Marshall McLuhan napsal v roce 1960 slavnou větu, že „Médium je sdělení.“, a z hlediska fungování nervové soustavy tomu tak skutečně je. Video, které ukazuje Bena a jeho otce, který mluví do kamery, vzbuzuje zájem a probouzí empatii více, než kdyby si lidé pouze sami přečetli, o čem Benův táta mluví. Pro hollywoodské producenty je to dobrá zpráva, a vysvětluje to, proč u smutných filmů pláčeme častěji, než když čteme knížku.

Zaujalo vás něco z toho?

Nedávno jsme tyto poznatky využili při testování příběhů, které vedou k pozitivním změnám v chování. Při nedávném experimentu lidé zhlédli 16 videí neziskovek ze Spojeného Království, které se snaží lidi přesvědčit, aby nepili za volantem, nepsali SMSky za volantem či neužívali drogy. Vliv videí na lidi jsme měřili pomocí výše příspěvků jednotlivým neziskovkám.

V jedné verzi experimentu, když jsme podali účastníkům syntetický oxytocin (nosem, do mozku se dostal za hodinu), tak přispěli o 57% většímu množství neziskovek a to o 56% vyšší částkou než kontrolní skupina, která dostala placebo. Lidé z oxytocinové skupiny také mluvili o větším emočním vtažení do světa zobrazovaného videem. Ale, co je nejdůležitější, tito lidé také více mluvili o tom, že se budou vyhýbat rizikovému chování, která videa zobrazovala.

Takže se běžte podívat na film, smějte se a plakejte. Je to dobré pro váš mozek a může vás to přimět udělat ve svém životě i v životech jiných lidí pozitivní změny.

 Tento článek byl původně publikován v Greater Good, online magazínu Greater Good Science Centra Univerzity v Berkley. Originál naleznete zde.


Komentáře