Emoční koučování: jedna z nejdůležitějších rodičovských dovedností

Christine Carter

 Podle Johna Gottmana, mého oblíbeného vědce, je emoční koučink zásadní pro vychování šťastných, odolných a dobře naladě

Emočně koučované děti obecně zažívají méně negativních a více pozitivních pocitů. Tři kroky, které budu nyní popisovat, jsou převzaty z Gottmanovy knihy Výchova emočně inteligentních dětí, kterou můžu vřele doporučit.  ných dětí. Jeho třicetiletý výzkum ukazuje, že nestačí být vřelým, milujícím a angažovaným rodičem, je třeba také emočně koučovat své děti. 

Prvním krokem ke zpracování negativních pocitů (ať již vašich vlastních, vašich dětí nebo vaší tchýně) je rozpoznat je a potom je přijmout. I když neakceptujeme chování, které negativní emoce doprovází, pořád můžeme dát najevo, že cítit jakékoli pocity, i ty nejhorší, je v pořádku. I hrozné pocity jako je žárlivost, strach nebo chamtivost nám mohou poskytnout příležitost k růstu, porozumění nám samotným a změně v lepšího člověka. Když uvidíte tyto „nežádoucí“ pocity u dětí, vnímejte je jako příležitost k tomu, abyste se dozvěděli něco o jejich vnitřním světě a, což je velmi důležité, naučili je, jak tyto emoce zvládnout nyní i v budoucnosti. 

První krok: Pojmenujte a ohodnoťte současný pocit 

Než můžeme správně označit a ohodnotit pocit našich dětí, je potřeba se do nich vcítit – nejdříve pochopit, co cítí, a potom jim sdělit, že jim rozumíme. Je to prosté, ale ne vždy jednoduché. 

Řekněme, že Molly se cítí špatně, protože se ve škole dostala do potíží kvůli povídání v hodině (je mi záhadou, kde k této upovídanosti přišla). Děti si často vybíjí své negativní pocity na tom, kdo se o ně stará, například na svých milujících rodičích. To znamená, že i když je Molly naštvaná na sebe, spolužačku nebo učitele, když jí řeknu, že si hned nemůže jít hrát s kamarádkou Claire, tak vybuchne, přičemž hodí svou aktovku na stěnu, kam si jí měla pověsit, a nazve svou sestru „pitomým idiotem“, se kterým si nebude hrát „ani za milion let“. 

Místo toho, abych na tohle chování hned reagovala (A dost!), je to skvělá příležitost zvládnout první krok emočního koučování: pojmenování a zhodnocení negativních emocí. 

Já: Molly, vidím, že jsi naštvaná a nespokojená. Cítíš ještě nějaký jiný pocit?

Molly: Jsem na tebe tak hrozně naštvaná!

Já: Jsi na mě naštvaná, hrozně naštvaná. Cítíš se taky zklamaná, protože kamarádka nemůže hned přijít?

Molly: Ano, chci se s ní hrát hned teď!

Já: Vypadáš smutně. (Molly se připlíží ke mně na klín, trochu zafňuká a opře mi hlavu o rameno.)

Pomohla jsem Molly poznat a pojmenovat několik pocitů: vztek, nespokojenost, zklamání, smutek. Čím větší je emoční slovník našich dětí, tím snadnější je pojmenovat emoce, pokud jsou silné. Také jsem ohodnotila, jak se Molly cítí: ví, že si myslím, že je v pořádku mít tyto „špatné“ pocity. Je zajímavé, že nyní je klidná a unavená – vypadá, že se potřebuje pomazlit a dát si něco dobrého. 

Druhý krok: Vypořádat se se špatným chováním (pokud je to potřeba)

V této chvíli už se mi nechce vracet k házení aktovkou a nadávání. Ale je velmi důležité stanovit pravidla, aby se děti naučily zachovat správně, i když zažívají silné negativní emoce. Říkám jí, že nyní je potřeba, aby šla do svého pokoje a byla 5 minut o samotě a vysvětluji, že takového chování není v pořádku: „Je v pořádku cítit se naštvaná a nespokojená, ale nemůžeš házet věcmi nebo nadávat lidem. Po těch pěti minutách se prosím omluv své sestře a přijď na svačinu.“ Deset minut po incidentu sedím s Molly, zatímco svačí. Čas na třetí krok. 

Třetí krok: Řešení problému

Nyní nadešel čas jít trochu hlouběji a pomoci Molly přijít na to, jak může lépe zvládat takového situace v budoucnosti. Potom, co jsme pojmenovaly a ohodnotily emoce, které pramenily z problému, můžeme se zabývat problémem samotným:

„Molly, stalo se dneska ve škole něco, kvůli čemu se také cítíš špatně?“

V této chvíli mi Molly popisuje situaci ze školy, kdy musela sedět sama v lavici, protože při čtení vyrušovala. Chápu, jak nepříjemné to asi bylo pro společenské a snaživé dítě, když zklamalo učitele a zároveň bylo odděleno od kamarádů. Mluvíme o tom, jak se sama v lavici cítila smutná a osamělá, zatímco ostatní děti pracovaly společně, a jak se styděla. Také mluvíme o tom, že když přišla domů ze školy, tak byla hladová a unavená. 

Neřekla jsem jí, jak by se měla cítit („Molly, doufám, že se cítíš špatně, když jsi hodila aktovku proti zdi.“), protože to by jí naučilo nevěřit svým vlastním pocitům (hození aktovky na zeď jí mohlo přinést příjemné pocity). Cílem je, aby zůstala v kontaktu se svými pocity a dokázala je rozpoznat, ať už jsou dobré nebo špatné. Takže i v průběhu řešení problému jsem pojmenovávala a hodnotila její pocity: osamělost, stud, hlad, únava.

Dále jsme hledaly možnosti, jak příště takovýto problém vyřešit nebo mu předejít. Čím více my, rodiče, vystupujeme v roli kouče (zdržujeme se svých skvělých – nadřazených – nápadů a necháme děti, ať přijdou se svými myšlenkami), tím lépe. Když jsme mluvily o tom, co Molly mohla udělat, když se cítí naštvaná (místo házení aktovkou), bylo pravděpodobnější, že nápad vyzkouší, když bude její. Rozhodla se, že když se příště bude cítit po příchodu ze školy nespokojená a zklamaná, tak se půjde procházet se psem a u toho jíst svačinu, dokud se jí neuleví. 

A to je všechno! Nejdřív pojmenujte emoce, které vidíte. Zadruhé, zakročte proti špatnému chování, pokud je to potřeba. A nakonec pomozte svému dítěti vyřešit problém. 

 Tento článek byl původně publikován v Greater Good, online magazínu Greater Good Science Centra Univerzity v Berkley. Originál naleznete zde.