Mgr. Pavla Frňková - lektorka kurzů a terapeutka

Co se stane, když budeme děti chránit před nudou

Co se stane, když budeme děti chránit před nudou -

TERESA BELTON

Když dětem neustále nabízíme různé aktivity a zábavu, potlačujeme tím jejich představivost?

Mnoho rodičů se snaží ze všech sil zabavit a vzdělávat své děti, ať už pomocí knih, umění, sportu, iPadů či televize. Ale co by se stalo, kdybychom nechali děti nudit se? Jak by to ovlivnilo jejich vývoj?

Nudou u dětí jsem se začala zabývat, když jsem v 90. letech zkoumala vliv televize u dětí na jejich schopnost vyprávět příběhy. Byla jsem překvapena nedostatkem představivosti u mnoha ze stovek příběhů, které napsaly desetileté až dvanáctileté děti z pěti různých Norfolkských škol. Přimělo mě to k úvaze, zda to může být vlivem televize. Předchozí výzkumy totiž prokazovaly, že televize opravdu snižuje schopnost představivosti.

Například při rozsáhlé studii, která probíhala v 80. letech v Kanadě (kdy už byla televize rozšířená po celé zemi), porovnávala děti ze tří typů prostředí – prvního, kde byly dostupné 4 televizní kanály, druhého, kde byl jeden televizní kanál, a nakonec z prostředí bez televize. Vědci zkoumali tato prostředí dvakrát, poprvé, než do jednoho z měst dorazila televize, a poté o dva roky později. Děti z města bez televize měly prokazatelně lepší představivost a schopnost přicházet s originálními nápady. Ale jen dokud byly bez televize – poté se tyto jejich schopnosti zhoršily na úroveň ostatních dětí.

Toto zjevné potlačování představivosti pomocí televize je znepokojivé, protože představivost je důležitá. Nejen, že obohacuje náš život, ale je také nezbytná pro empatii (umět se vžít do někoho jiného) a je nutná k vytváření změn. A potíž s nudou je ta, že děti (a často i dospělí) utíkají před nudou k televizi, nebo, v současnosti, k dalším digitálním přístrojům, aby se nudě vyhnuly.

Několik let poté, co jsem zkoumala televizi, jsem si začala všímat, že tvořiví dospělí mluví o tom, jak byla nuda důležitá pro jejich tvořivost, a to jak v dětství, tak nyní. S některými z nich jsem dělala rozhovory. Jedna z nich byla spisovatelka a herečka Meera Syal. Popisovala, jak trávila dny ve škole tím, že koukala z okna na venkovskou krajinu, a dělala i věci, které by jinak nedělala, například se učila péct koláče se starou paní od vedle. Ale díky nudě si začala psát deník, který pokládá za důvod své spisovatelské kariéry. „Bylo to velmi osvobozující, popustit uzdu své představivosti, a zabavit se tak.“

Podobně je na tom slavná neurovědkyně Susan Greenfield, která říká, že jako malá neměla moc co dělat, a tak strávila většinu času kreslením a psaním příběhů. To se stalo předzvěstí její současné práce, výzkumu lidského chování. Čas v letadle tráví pořád raději s papírem a tužkou než s laptopem, a s požitkem se těší na tyto vynucené pauzy.

Sportování, hudba a další organizované aktivity mohou být určitě prospěšné fyzickému, kognitivnímu, kulturnímu a sociálnímu vývoji dítěte. Ale děti také potřebují čas samy pro sebe – aby mohly „vypnout“, věnovat se dennímu snění, zkoumat své vlastní myšlenky a samy se zabavit, a díky tomu rozpoznat své vlastní zájmy a nadání.

K tomu, abychom něco vytěžili z nudy, nemusíme být umělecky ani intelektuálně nadaní. Vypadá to, že nechat svou mysl toulat se je důležité pro to, abychom se dobře cítili i fungovali. A výzkum také ukazuje, že pokud se při tom budeme zabývat nějakou nenáročnou aktivitou, tak je pravděpodobnější, že nás budou napadat zajímavé myšlenky či neotřelá řešení. A tak je pro děti užitečné, když se naučí někdy jen tak být, a nevyrůstají s tím, že pořád něco musí dělat, nebo se bavit.

Co s dítětem, které se nudí

Rodiče často cítí pocit viny, když si jejich dítě stěžuje, že se nudí. Ale mnohem přínosnější je vnímat nudu spíše jako příležitost, než jako potíž. Rodiče zde hrají dúležitou úlohu, ale není to ihned přispěchat s nápady, co dělat. Děti spíše potřebují, aby dospělí kolem nich chápali, že aby se zabavily, potřebující prostor, čas a možná i nepořádek (ale samozřejmě s hranicemi – děti by si po sobě měly uklidit, až si dohrají).

Možná budou potřebovat i nějaký materiál, ale nic příliš sofistikovaného. Ty nejjednodušší věci jsou obvykle ty nejuniverzálnější. Všichni jsme slyšeli o batolatech, které si nevšímají drahého dárku, ale místo toho si hrají s krabicí, ve které ho dostali. Pro starší děti může být zdrojem několikahodinové zábavy lupa, kousky dřeva, košík vlny a tak dále.

Aby děti z nudy, a vlastně i života, vytěžily nejvíce, potřebují nejen materiální zdroje, ale také zdroje vnitřní. Vlastnosti jako zvědavost, vytrvalost, hravost, zájem či sebedůvěra jim umožní objevovat, tvořit a rozvinout takové dovednosti jako schopnost vymýšlet nová řešení, pozorovat a soustředit se. Tyto schopnosti jim také pomohou naučit se nevzdat se při prvním neúspěchu a zkoušet to znova. Když rodiče umožní dětem rozvoj takovýchto kvalit, tak je učí věci důležité pro celý život.

Když dítěti dojdou nápady, může mu pomoci zadat nějaký úkol, díky kterému se dál zabaví. Mohou to být úkoly od zjištění toho, jaké jídlo ze zahrádky má jejich dinosaurus (oblíbená hračka) nejraději, až po vytvoření obrázkového příběhu s pomocí přátel a foťáku.

Většina rodičů se shodne na tom, že chtějí vychovat soběstačné lidi, kteří budou schopni ujmout se iniciativy a myslet sami za sebe. Ale vyplnit celý čas dětí činnostmi či zábavou je učí být závislými na vnějších podnětech, ať už na věcech, nebo na zábavě. Pokud vytvoříte milující prostředí, a zároveň budete důvěřovat vrozené schopnosti dětí zabavit se, tak je pravděpodobnější, že vaše děti budou nezávislé, schopné a plné nápadů.

Vlastně si z toho můžeme vzít ponaučení my všichni. Protože i pro nás dospělé může být skvělé na chvíli vypnout, nic nedělat a nechat svou mysl toulat se – mohli bychom to všichni zkusit dělat více.

 

Tento článek byl původně publikován v Greater Good, online magazínu Greater Good Science Centra Univerzity v Berkley. Originál naleznete zde


Komentáře